Po vydatné hotelové snídani vyrážíme směr Bagni San Filippo.
Kdy vyrazit (nebo spíš nevyrazit) na toskánské termální koupele? No jasně, že v půlce července, v deset dopoledne, (takže příjezd před polednem) v neděli (kdy skoro nikde neseženete pitnou vodu) a v den, kdy je od rána horko, jako v pekle…
Cesta ze Sieny zabere asi 1h a 15 minut, což je docela raketa. Teploměr v deset ráno ukazuje 29 stupňů, klimatizace v autě to ale nedává znát, horší je to, když vylezeme ven. Facka z každé strany.
Na Bagni San Filippo parkujeme ve svahu na ulici v 11:25 za 1,5 eur/hod. Samotný vstup k termálním jezírkům je zdarma. Cesta vede lesem (rozhodnutí, vzít si sandály na podpatku bylo opravdu chytré – hlavně honit parádu, že?) z kopce mezi kořeny stromů a šutry všech velikostí.
Samotná jezírka jsou úchvatná, i když docela páchnou. Jako když zapomenete v tašce vejce z Lidlu a vzpomenete si na ně až po dvou měsících.
Jezírka jsou super osvěžující, v porovnání se vzduchem pocitově o maličko chladnější a z blízka už ani tolik nesmrdí. Nebo jsme si už za tu chvilku zvykli. Tady bychom strávili celý den! Společně s námi je v celém komplexu cca 50 lidí, většinu z nich ale do půl hodiny odvede pryč hlad, takže to tady vypadá, jako bychom tu byli sami.
Ne, nemůže to být taková idylka! To bychom nebyli my, aby něco nebylo…
Kousek od nás je najednou rozruch, pár lidí začne pištět a ukazovat na místo, kde jsme ještě před chvílí překračovali ostré kameny. Užovka si dává ranní rozcvičku a nejspíš chce ochutnat české masíčko, plave rovnou k nám. Nabádám zbytek rodiny k úprku, jsou ale v klidu, ačkoliv o mě se pokouší infarkt. Vylézám z vody a mířím o patro výš, kde je několik klidných prázdných „bazénků“ mezi kameny, ta potvora se ale plazí směrem ke mě a jeden z návštěvníků už mi dává celkem hlasitě najevo, že je tam SNAKE (had). Jestli hadi slyší zvuky, tento právě ohluchl z těch decibelů, které jsem mu nadělila.
Vybíhám nadobro z vody a koupačka pro mě tímto končí. Přesouváme se ještě na chvilku o další kamenité patro níž, nezůstáváme už ale dlouho, jsme ve střehu – na hlavách nám vyrostla tykadla, kterými monitorujeme sebemenší pohyb v bílé, kalné vodě a po chvíli se raději zvedáme k odchodu.
U auta na ulici se potom převlékáme do suchého a jako tři smraďoši se se staženými okénky vydáváme za dalším dobrodružstvím. Teplota vzduchu se vyhoupla ještě o dalších cca 10 stupňů výš a nám dochází voda. Sehnat dnes pár doušků tekutiny bude tak větší dobrodružství, než jsme čekali.