Do ulic a uliček Sieny se chystáme pozdě odpoledne, i když dnešní den je opravdu hodně dlouhý a energie už moc nezbývá. Vydáváme se směrem k hradbám, kdy procházíme jednu bránu a hned za ní druhou, vedoucí přímo do centra města. Ulice jsou téměř liduprázdné, až si říkáme, kde všichni turisté jsou… Potkáváme jen pár místních a jiný jazyk než italštinu, neslyšíme. Díky za ty dary!
Město Siena si zachovalo středověký ráz a všechny obchůdky a restaurace se nacházejí v původní zástavbě, což vypadá neskutečně útulně. Žádné výlohy s drahým zbožím, žádná lákadla na lidi a hlavně na děti (i když… jeden jediný obchod s Pokémony, respektive jeho návštěva, nás stála víc, než jsme předpokládali).
Procházíme na hlavní náměstí Piazza del Campo a jsme unešení. Vysoká věž radnice Torre del Mangia a několik paláců okolo tvoří ovál, po jehož obvodu se každý rok začátkem července běhají už po staletí dostihy „Palio“ a celá Siena, potažmo celá oblast tím žije. Musí to být skvělá podívaná, jakkoli dostihy jako takové nemáme rádi. Tady sahá tradice Palia až do 14. století a stále ji místní drží ve starobylém duchu. Dnes večer se na náměstí koná koncert místního symfonického orchestru, uprostřed je postaveno snad tisíc židlí, orchestr si zkouší nástroje a nyní už chápeme, kde všichni místní jsou. Tady… my si necháme hudební zážitek ujít, nemusíme všechno nacpat do jednoho dne.
Staré centrum města hodláme projít, dokud na dlažbě nenecháme nohy, takže procházíme uličky opravdu z gruntu. Potkáváme dvě krásná knihkupectví, kde si Péťa kupuje italskou „těstovinovou bibli“ a prkénko na tvorbu gnocchi. Odteď prý už nekoupíme v Lidlu jediný pytlík kolínek.
Pokračujeme dál k Duomo di Siena (Santa Maria Assunta) a historické Ospedale. Duomo je naprosto fascinující budova na pohled, Ospedale je zase fascinující z hlediska historie. Kde by město bylo, kdyby nebylo středověkého konfliktu mezi Sienou a Florencií a rod Medicejských nepřevzal nad Sienou nadvládu? Rozvíjela by se stejně nebo by byla ještě dál?
Na večeři vybíráme Osteria Pizzeria Il Vicolo v jedné ze starobylých uliček. Vítá nás usměvavý, úslužný číšník, který se všemožně snaží oslnit a blýsknout se nejlepšími službami ve městě. Při čtení jídelního lístku v angličtině pečlivě artikuluje, abychom nepoznali, že je Ital.
Dáváme si:
Ribollita – tradiční toskánská velmi hutná sedlácká polévka ze starého chleba a vesnické zeleniny, jako jsou například fazole a hlávkové zelí.
Pici al Cinghiale – toskánské těstoviny, vzhledem připomínající dlouhé nudle, podávané s ragú z divočáka. Největší místní specialita a naprostá nutnost ochutnat. Pokořeno a hned první den.
Calzone Classico – pizza plněná šunkou a sýrem (Emči spokojenost s výběrem lehce smazává rozčarování nad vzhledem pizzy. Není to ta klasická placka, Emi, pardón).
Po večeři už jen v PAMu (market) kupujeme vody a míříme na hotel. Usínáme, jako když nás do vody hodí.
Díky za krásné přivítání, krásná, malebná Sieno. Už teď tě milujeme.
