Kniha Tisíc dnů v Toskánsku mi dělala společnost na dovolené, hádejte kde? Správně. V Toskánsku. Jen na ni bylo kvůli samému cestování zoufale málo času. Kéž bychom mohli prožít těch tisíc dnů v Toskánsku… nebo alespoň znovu těch jedenáct…
Slovy nelze vyjádřit, jak jsem se na tuto knihu těšila. Marlena de Blasi mě rozmlsala svou knihou Tisíc dnů v Benátkách tak, že jsem si kvůli pokračování o jejich stěhování a novém životě v Toskánsku málem okousala všechny nehty.
Tisíc dnů v Benátkách končí velmi melancholicky dojemným, až trýznivě smutným loučením s Benátkami předtím, než Marlena a její milovaný Fernando nasednou do auta, naplněného jejich dosavadním životem a přestěhují se bůhví proč do toskánské vesničky San Casciano dei Bagni. Pronajímají si starý dům od rodiny, patřící do vyšší společenské vrstvy a s minimem majetku i financí začínají znovu. V domě je zima, východ slunce nad polem se slunečnicemi se zdá být oproti procházkám po pláži fádní a do toho… ranní kokrhání kohouta…
Dlouho, předlouho Marleně trvá, než se pro Benátky přestane utápět v žalu, často se konejší tím, že se jednou vrátí, i když někde ve skrytu duše ví, že nevrátí. V Toskánsku ji drží jen její milovaný Fernando, který se ve zdejším kraji doslova našel. Po nějaké době se zde najde i Marlena. Chodí pomáhat sklízet víno i olivy a začleňují se do místní komunity. Nacházejí si zde přátele na život i na smrt.
Právě smrt ale sladký příběh, protkaný skvělými, voňavými recepty, mění v hořkosladký. Smrt přichází v době, kdy plánují v Toskánsku skutečně zapustit kořeny.
Osud tomu tak chce a Marlena s Fernandem opět balí a předávají klíče od domu, který si vybrali mezi statisíci jinými. Bude to na krátko nebo se již do kraje vysokých boubelatých cypřišů, a medově sladkých kaštanů nevrátí?
Kniha Tisíc dnů v Toskánsku mi opět zarazila do srdce klín tak, jak jsem předpokládala. Tušila jsem krásný příběh, ale… Marleno, klobouk dolů.
