Roušky jsme demonstrativně naházeli do odpadkového koše, zbylé testy rituálně spálili a začali pakovat tři batohy na cestu, na kterou jsme se neskutečně těšili. Před rokem nás virus před naší první cestou do Itálie (Lago di Garda) sice zastavil, ale nevzal nám touhu cestovat a poznávat. Slíbili jsme si, že projedeme celou Bella Italia a začínáme v Neapoli.
Město, které má většina lidí spojené se špínou, smradem a jižanským chaosem. Město pizzy. Město, na které se zdviženým prstem dohlíží Vesuv a připomíná, kdo je tu pán.
Pro naši dceru znamená výlet do Neapole první let letadlem. První moře. Obrovské množství nových zážitků a snad počátek lásky k objevování neznámého. Pro nás první dovolenou ve třech.
Letenku pro dospělého z Prahy do Neapole a zpět jsme na termín v polovině června koupili od Ryanairu za 1000Kč, ta dětská stála dvě meníčka z Mekáče, tedy zhruba 600Kč. Tři batohy cestovaly v rámci našich letenek zdarma. Při balení ale zjišťujeme, že ženské osazenstvo naší rodiny není schopné se sbalit na týden do batohu, kde jen plyšáci zabírají jeho polovinu a tak volíme větší kalibr, za který doplácíme tolik, kolik by stály úplně nové letenky tam i zpět.
V letadle nám italská posádka ukazuje, že Itálie ještě s rouškami neskončila a my se musíme chtě nechtě zahalit znovu. Jediné pozitivum na tom je, že turisté se do Neapole a nejen do Neapole ještě úplně nehrnou. Hotely jsou doposud poloprázdné a restauratéři jsou vděční za každého hosta, což dává najevo nejen skvělý personál, ale i účtenky, ze kterých není na omdlení, i když dost záleží na typu restaurace či pláže. Není nutné jíst vedle hollywoodských hvězd nebo se slunit na nejdražší pláži v okolí jako my. Ale o tom zase příště…
„Vidět Neapol a zemřít“ zní docela poeticky, že? „Vedi Napoli e poi muori.“ Něco ve smyslu, že už krásnějšího města není a teď už může člověk spokojeně odejít.
Až na to, že vůbec. V minulosti mělo toto rčení, řekněme, dost temný význam ve smyslu: Z těch odpadků a špíny tady beztak něco chytíš a živý nevyvázneš. Ale alespoň jsi viděl Neapol, když nic jiného.
Město Neapol nikdy nespí. Stejně tak nespí ti, kteří bydlí přímo nad pobřežní dvouproudovkou. Ehm. Sledování provozu, doprovázeného usilovným troubením vynervovaných řidičů, a migrantů z černého kontinentu, vrhajících se pod kola aut s vidinou výdělku v podobě prodeje kartonu cigaret nebo umytí okénka za peníze, je bezva kino. Řidiči, popojíždějící ke světelné křižovatce se tady dělí na dva tábory. První tvoří ti odvážnější, kteří se nedají a s vytaženými okénky se brání puštěním ostřikovačů, druhou skupinu tvoří chudáci, kteří to z nějakého důvodu nestihnou a musí si vystačit s troubením, vyjednáváním a občas pěkně hlasitým komentováním situace, než konečně padne zelená. Koho by tohle omrzelo?
Projeďte a projděte s námi město, které má tolik odpůrců, kolik má příznivců. Objevte s námi staré uličky, ochutnejte nejlepší pizzu a držte nám palce, ať se nám toho při putování po okolí moc nepo(kazí)…