Jsme v Neapoli teprve den a už nás to táhne ven z města. Tom se toho nebojí a na druhý den plánuje výlet do Positana, na pobřeží Amalfi. Že jste jméno Amalfi už slyšeli? Je to dost možné, třeba u nás na malém městě se takto v místní pizzerii jmenovala pizza s hermelínem. Má to být Emči první moře, tak ať je to s plnou parádou, na nejkrásnějším pobřeží Itálie.
Z Neapole do Sorrenta…
Vyrážíme hned po snídani na vlak do stanice Porta Nolana. Od našeho ubytování je to asi 15 minut loudavou chůzí. Jsme nedočkaví, kupujeme zpáteční jízdenky a čekáme na perónu na náš vlak směr Sorrento, kde máme přestoupit na autobus. Italské vlaky jsou nádherné, super moderní a zdá se, že jezdí hodně rychle.
No a pak přijíždí ten náš. Vypadá, jako souprava metra z minulého století (dělá i podobné zvuky) a skrz super pestré graffiti zvenku není poznat, jaká byla jeho původní barva. Dveře se s bouchnutím otevřou, my nastoupíme dovnitř a sedáme si na špinavé plastové sedačky, podobné těm v metru, jen bez polstrování. Čeká nás zhruba hodina a čtvrt v téhle rachotině. Emča nadšeně brebentí o moři, které doposud viděla jen z balkónu a do kterého dnes poprvé vleze. Jaké asi bude?
Rozjímání a snění přerušuje banda harmonikářů, kteří, ani nevíme kdy, nastoupili do vagónu s cílem udělat z obyčejné cesty do Sorrenta nezapomenutelný zážitek. A trochu si vydělat. Ladí Bailando od Enrique Iglesiase a rty cestujících se vlní do obloučku, někteří se pohupují, jiní si prozpěvují. O pár zastávek dál se ale hudebníci vypaří z vlaku tak rychle, jak se objevili, a tak spolucestující opět klopí nosy k displejům svých telefonů. Za chvíli už běžíme po perónu do tabacchi koupit jízdenky na autobus do Positana.
Lístky máme, ale autobusy jsou špatně značené, takzvané nástupiště je na přímém slunci bez špetky stínu a davy Korejců s obřími kufry se tlačí naším směrem. Nemáme šanci se do autobusu nacpat a i kdybychom se tam nacpali, dojeli bychom tam jako skrčenci bez možnosti se ještě někdy narovnat. Pomyslně zamáčkneme slzu, jdeme ty lístky na autobus zase vrátit. Další spoj totiž jede za hodinu, a to už bychom na Positano opravdu mnoho času neměli. Obsluha s námi soucítí a jen krčí rameny. Ne, už nikam nejedeme. Zůstáváme v Sorrentu, moře mají přece i tady.
Když scházíme z nádraží k malebnému náměstí, začínáme cítit hlad. Nejdřív oběd, potom pláž. Vybíráme Syrenuse Bar Ristorante (na Tripadvisoru má aktuálně hodnocení 3,3/5), objednáváme si Pizzu Margherita, Pizzu Napolitana s ančovičkami, Tortellini Bolognese a Bruschettu s česnekem. K pití citronovou sodovku, pivo a meruňkový džus. Cena je zřejmě včetně přirážky za luxusní místo, ale trochu jsme to čekali. Dobře najezení vyrážíme hledat to moře. To po chvíli nacházíme, ale cedule říká, že pokud nejsme rezidenti, tady se nevykoupeme. Nakonec zjišťujeme, že je to úplně jinak. Jak máš soldi, vykoupeš se, kde chceš.
Pláž v Sorrentu
Pláž je maličká, tvoří ji mola s lehátky a převlékárnami. Za jeden slunečník a dvě lehátka platíme 50 eur, což je v tuto denní dobu nehoráznost, ale jinou pláž už hledat nebudeme. Bereme místo v poslední řadě. Černý sopečný štěrk rozpálený od sluníčka bodá do nohou jako nůž, vrháme se proto do moře, které má na začátek června nádherných 25 stupňů a hodláme v něm zůstat, dokud nám nebudou odpadávat nehty. Emča je naprosto nadšená, líže slanou vodu, párkrát si neplánovaně naplno lokne a piští, jak jí nadnáší voda.
Před 17. hodinou se zvedáme z pláže. Jednak se pláž již uklízí, což, jak zjišťujeme o pár dní později, je taková místní tradice, že po 17. hodině se prostě v moři nikdo nevykoupe (ani za ty soldi), a pak – něco se žene. Něco se zle žene, tmavé mraky značí blížící se bouřku a rádi bychom jí utekli.
Pelášíme na nádraží, po cestě mamka kupuje nezbytně nutnou jahodovou zmrzku na klacku ve tvaru Spidermana, oddychujeme a zjišťujeme, že zpáteční jízdenky Neapol – Sorrento – Neapol nebyly zpáteční. Rychle dokupujeme nové jednosměrné a usedáme do totálně vyklimatizovaného vlaku, vypadajícího jako kosmická loď. Popojedeme jednu zastávku, brutálně se rozprší a Emča usíná, tak přes ni házíme jedinou suchou osušku a sundáváme jí „nezbytnou“ roušku. Venku se odehrává hotová apokalypsa. Cestou dostaneme vynadáno, že spící dítě nemá „maškerýnu“ (roušku), ale jsme v tomto případě připraveni se hádat a průvodčí nakonec mávne rukou.
Porta Nolana. Tom bere Emču do náručí, jako pytel mouky a ta po chvíli už vnímá, jen najednou neví, kde je. Spěcháme do obchodu koupit večeři a honem na pokoj. Když o tom tak přemýšlíme, kdybychom se přece jen vydali do Positana, déšť by nás neminul a bůh ví, jestli bychom se vůbec vykoupali.
Sorrento je nádherné, jsme nadšení z Emčina zážitku s prvním koupáním v moři, ale jestli se sem ještě vrátíme, určitě budeme myslet více low-cost.