Výlet do Neapole by asi bez procházky po Neapoli za moc nestál, proto dnešní den věnujeme neapolským ulicím a uličkám.
Ráno nás budí mohutné hřmění a po vyhlédnutí z balkónu je jasné, že dnes to na velké cestování nevypadá. Snídani tedy věnujeme zvláštní pozornost, tentokrát ji ale kombinujeme s dobrotami z místního marketu.
Po snídani oblékáme mikiny a tenisky místo sandálků. Společnost nám navíc dělá pláštěnka a deštník. Po městě vyrážíme bez cíle, což je poměrně dobrá strategie, protože čím méně plánujeme, tím méně situací skončí naprostou katastrofou. Na nádraží Garibaldi kupujeme celodenní jízdenky na neapolskou MHD a vydáváme se do stanice Toledo. Oproti tomu našemu pražskému, neapolské metro nesmrdí. On v něm ani nemá kdo smrdět. Tím, že jsou u vstupu turnikety a bez lístku máte smůlu, nedostanou se živly mezi cestující.
Toledo, Španělská čtvrť a Maradona
Toledo je asi nejkrásnější stanicí neapolského metra. Dokonce získala ocenění za nejkrásnější stanici (někdy v roce 2013) a z názvu chápete správně. Poblíž Toleda bude asi cosi španělského.
Tolik diskutovaná a démonizovaná Španělská čtvrť, místo, kam není radno chodit kvůli chudobě, špíně a vysoké kriminalitě. No… žádné přepadení se nekoná, zuby máme všechny. Španělská čtvrť je malebná, barevná, úzké uličky lemují obchůdky se vším od sladkostí po koště s lopatkou nebo trhy s čerstvým ovocem. Mimo jiné tu umí báječný Aperol za 2 eura, který nerozchodíte ani po hodině.
Všude je hodně patrný kult Maradony. Ve zdech staré Španělské čtvrti lidé vytvořili několik improvizovaných oltářů, svíčky tu hoří téměř nepřetržitě a nejméně tři čtvrtiny obyvatel Neapole se při dotazu na Maradonu chytí za srdce a ti nejupřímnější dojatě slzí.
Cestou potkáváme českou rodinku, která se nás naprosto vážně ptá, kde v Neapoli směnit české koruny za eura a moc nechápe, že to není moc dobrý nápad. Krajany necháváme za zády a pokračujeme do přístavu kolem pevnosti Castel dell´Ovo a Castel Nuovo. Obloha se pořád zlověstně mračí, ale už neprší a čerstvý vzduch v jinak rozpálených ulicích přijde vhod. Cestou od přístavu Emča vykřikuje něco o okamžitém hladu, který už ani deset minut nevydrží, ačkoli před chvílí snědla poctivý kopeček jahodové zmrzliny. Míříme do Galerie Umberto, kde se zcela náhodou narazíme na McDonald’s a o obědě je rozhodnuto. Typicky italská kuchyně.
Lanovkou nad Neapol
Po obědě se vydáváme k lanovce, chceme vyjet až nahoru a vychutnat si výhled na město Neapol i majestátný Vesuv. Tak trochu doufáme, že nebude opar nebo další přeháňka. Tady se počasí mění každou chvíli. Na lanovku, neboli Funicolare di Napoli, nám platí celodenní jízdenka na MHD. Necháváme se vyvézt ze zastávky Augusteo do Cimarosa na kopec, procházíme kolem hradu na vyhlídku Belvedere San Martino. Cestou procházíme malebnými uličkami a škubeme bobkové listy ze stromu. Počasí drží a je vidět skoro až za roh neapolského zálivu.
Zpět dolů bereme jinou lanovku, směřující do jiné části města, s cílem dostat se na Villa Comunale. Villa Comunale je park, kde se zastavil čas, spousta stromů nabízí stín i v parném létě. Procházet po parku se ale nechceme, po pár schodech scházíme na malou městskou plážičku s černým lávovým pískem.
Moře, písek, smích a slzy…
Na koupání to dnes úplně není. Vypadá to na další přeháňku, dnes už asi pátou. Pro dnešek nám stačí si osvěžit unavené nohy v moři. Emča je nadšená z mořských vlnek, my ale spíš čekáme, kdy do nich vlítne oblečená a my ji potáhneme mokrou hodinu přes celé město… no a hádejte, co? Ne, nevlítla tam. Ohodila ji vlna velikosti malé tsunami a hned nato ji nenapadlo nic lepšího, než si promnout nasolené oči rukama od písku. Doslova tři čtvrtě vteřiny, kdy své dítě po kotníky ve vodě sice sledujete, ale v šoku ze situace se ani nepohnete. Katastrofa nečekaných rozměrů je rázem na světě, z toho řevu se rozezní několik alarmů u zaparkovaných aut v okolí a kolemjdoucí si jistě musí myslet, že své dceři minimálně odkusujeme jeden prstík po druhém. Řešíme to neperlivou vodou, kterou Emče lijeme proudem do očí v naději, že se písek odplaví. Protestuje ještě víc, ale rychlejší první pomoc nedokážeme. Zabralo to, drama zažehnáno, jen dítě nemůže být víc mokré. Balíme to a jedeme na hotel.
Cestou už ta malá vodnice rozdává úsměvy na všechny strany, i když vypadá, jako by ji vyplavilo moře.
Street food večeře v Neapoli
Na hotelu je náplastí pohádka „Zvědavý George“ v italštině. Dáváme dohromady garderobu a chemlonovaté kudrliny, plné písku a mořské trávy se solí a po 19 hodině jdeme na večeři do města. Zcela výjimečně dnes vynecháme pizzu. Malé bistro Pizza & Sfizi je asi 8 minut chůze od hotelu v části, kde se večer úplně nechcete potulovat. Švábů jsme na chodníku potkali více než chodců, ale předpokládáme, že bistro obejdou obloukem a my si tak vychutnáme trochu toho neapolského street foodu.
Sympatický číšník nám vysvětluje, že anglicky se s ním nedomluvíme, načež zkoušíme překladač do italštiny, který také neguje s tím, že on není žádný Ital, ale Neapolitánec, takže mluví jen neapolitánsky. My si spíš myslíme, že je to naplavenina z jiného kontinentu nebo si z nás střílí, ale meníčku rozumíme i bez překladu. Dáváme si:
Kebab Napolitano, Saltimbocca sandwich a domácí brambory (hranolky). K pití Peroni a Fantu. Jídlo si navzájem ochutnáváme a z dvou obřích porcí se skvěle najíme.
Na zítřek máme naplánovaný výlet a můžeme prozradit, že opět nakrátko zmizíme z Neapole.