Ona je ta Kampánie celá malebná a barevná. Jižanská a divoká. Ani trochu nudná.
Přece nezůstaneme na souši jako suchozemské krysy! Jedeme na výlet lodí. Další Emči poprvé. Náš cíl je ostrov Capri, o kterém se zpívá ve více než 100 písních ve všech jazycích. Jsme natěšení, třeba na Capri potkáme Leonarda di Capria nebo George Clooneyho. Capri je pro hollywoodské herce takové letní hřiště po mnoho let. Milovala ho už Greta Garbo nebo Liz Taylor.
Rozhodli jsme se vytěžit nesmělého Itala Mattiu, který nám každé ráno nosí snídaně a ptáme se na tipy. Po prvotním šoku, že se opět ptáme anglicky a vyžadujeme odpověď v tomtéž jazyce, se rychle vzpamatuje a radí nám, ať na Capri nejezdíme, pokud chceme zažít pravou barevnou a malebnou Kampánii. Že máme zkusit ostrov Procida. Jízdenky levnější, restaurace autentické a nepřeplněné. Že tam je ta Bella Italia. No tak dobrá. Clooneyho potkáme určitě jinde.
Ráno do sebe rychle házíme snídani a vyrážíme asi 1km do přístavu. Na nástupišti na přímém slunci čeká obrovský dav turistů s plážovými ručníky a žabkami. Máme štěstí. Na naši loď se hrnou jen asi ¾ z nich.
Usedáme na palubu lodní společnosti Caremar a strategicky zabíráme zdánlivě nevýhodné místo na lavičce. Jakmile se ale loď rozjede, holky se přesouvají na zem k zábradlí a mají tak nejlepší výhled. Je právě 10:45 a krásných 31 stupňů. Emču nejvíc baví racci, kteří létají kolem lodi na všechny strany. Někteří mají ale dost problém s protivětrem, a tak plachtí v protisměru. Emča se směje, až škytá. Mořská nemoc se nekoná.
Mattia nekecal. Procida na nás dýchla pohodou a fascinovala barvami, jako by tu každý den pořádali festival na oslavu života. Každý domek je tu jinak barevný. Stoupáme uličkami do kopce a hledáme ideální restauraci pro dnešní oběd.
Po chvíli takovou nacházíme. Má snad nejlepší polohu na ostrově a zcela jistě ten nejkrásnější výhled. Jmenuje se La Piazzetta a nikdo z personálu nemluví anglicky. Objednáváme si PIZZA RIPIENO ( tomato, mozzarella, ricotta, prosciutto cotto), BRUSCHETTE MISTE (bruschetta s lilky, cuketami a rajčaty – nebe v puse), CROCCHETE DI PATTATE (bramborové krokety plněné sýrem) a GNOCCHI ALLA SORRENTINA (noky na tomatě se sýrem). K tomu vodu, fantu a Peroni. Naprosto famózní.
Gastrokóma krát tři. Emče těžknou nohy a nechá se nést na zádech. Pokračujeme uličkami dolů směrem k pláži, kde se teď na pár hodin vyvalíme. Rukávky ready.
Na mamku se neustále čeká, protože potřebuje mít každý domek a každý krámek vyfocený ze tří stran.
Nejbližší pláž je ta vedle přístavu, je písečná a kupodivu zdarma. Bereme místo a zkoušíme vodu. Ideální. Euforii ale naruší vážný existenční problém… Nemáme kyblíček a lopatku. Do odjezdu lodě zpět do Neapole zbývají necelé tři hodiny, ale absence kyblíčku je neúnosná a nelze ji ničím nahradit. Mamka se tedy suší, hází přes mokré plavky plážové pareo a peláší do uliček na kopci v naději, že najde dobře zásobenou sámošku a tentokrát je ochotná zaplatit i ledvinou. Jak jsme mohli zapomenout doma kyblíček?! Nakonec se zadaří, dítě je šťastné, chvíli se hrabe v písku, chvíli se nechá oplachovat vlnami.
Z pohodové Procidy se nám do města klaksonů ani trochu nechce. Musíme sebou ale trochu hodit, abychom si na lodi zase hezky sedli. To ale netušíme, že lidé na té pláži se snad do jednoho přesouvají s námi na nástupiště lodi a není jasné, jestli se na loď vůbec vejdeme. Lístek nelístek. Tady logika neplatí. Naše loď se naštěstí sekla na předchozí zastávce a ta, do které jsme před chvilkou málem omylem vlezli, požrala většinu davu a odplula na Ischii.
Rádi si sedáme, tentokrát dovnitř. Přidává se k nám učitelka angličtiny se stejně starým synkem, jako je Emča a cesta nám i dětem skvěle utíká. Dospělí si pokecají, děti lítají po lodi, objímají se a štěbetají každý jiným jazykem. Ani se nenadějeme a jsme zpět v Neapoli. Den zakončujeme donesenou pizzou a pohádkou v televizi.