Stane se to každému. Nebo doufám, že každému. I tomu, kdo plánuje všechno do posledního detailu. Tedy, myslím, že se to děje hlavně těm, kteří plánují. Mám teorii, že spontánní a kreativní osoby s plánem na maximálně příštích pět minut, nic podobného nezažívají…
- Totálně zacpaná výpadovka z letiště a autobus, jedoucí rychlostí 1 km/h
– zákon schválnosti, když někam spěcháte. Když třikrát potvrdíte majiteli ubytování přes Booking, že i s rezervou dorazíte v tolik a v tolik hodin a pak to jedna zácpa v tunelu na výpadovce z letiště do centra celé překope. XY zpráv typu: Kde jste? Čekám tu na vás s klíčem ještě max půl hodiny… Stihli jsme to. Ale posledních 500 m jsme běželi. Všichni. I s kufrem na kolečkách po dlažebních kostkách. A k tomu jsme zachránili Emči mini maketu letadla z prostředku hlavní silnice.
- Těsto, které neví, kde má vykynout
– jak??? Po tom maratonu z letiště a běhu po dlažebních kostkách s kufrem a malou cestovatelkou, jsme prostě potřebovali pizzu. Vážně tady dávají dětem místo hraček na hraní kouli z pizza těsta? A pokud ano, taky si ji nesou ty děti, potažmo rodiče, domů/na hotel? No dobře, bylo to roztomilé a vlastně úplně v pořádku, dcera byla nadšená. Chyba byla v nás. Nechali jsme ten kus těsta na nočním stolku. V 26 stupních. Ráno nás probudil hrozný smrad a prosba Hrnečku dost jaksi nebyla vyslyšena.
- Dovolená bez komárovače.
– Fakt. Zapomněli jsme komárovač do zásuvky! Ale bůh ví, jestli by vůbec fungoval. Tohle nebyli komáři, ale pirani. Chudák majitel ubytování musel po naší návštěvě určitě znovu vymalovat.
- Policista, který nás vyhodil z dětského hřiště
– dcera byla ve věku, kdy dětské hřiště bylo středobod jejího vesmíru a to nejbližší bylo v parku Villa Comunale hodinu autobusem. Dvě houpačky, prolézačka, pískoviště a skluzavka. Pár stromů, co dávají stín. A jeden karabiniér, který nemá rád děti. Takže se naše Emča sklouzla a zhoupla celkem dvakrát a pak jsme museli vypadnout.
- Zpáteční jízdenky nebyly zpáteční
– minimálně velké překvapení jsme zažili v Sorrentu po celodenním výletě na cestě zpět do Neapole. To tak sebevědomě předložíte ke kontrole jízdenku, zakoupenou jako zpáteční (za cenu zpáteční) a zjistíte, že nebyla zpáteční, ale jednosměrná. Dokoupili jsme bez příplatku, ale zvedlo nám to tlak i proto, že první výtka toho průvodčího byla, že nemáme maškerýny (roušky).
- Koupání v moři za 50 Eur na hodinu a půl
– pláže jsou v Itálii většinou placené. Jak je to Bagno, tak chtějí soldi. A někde docela hodně. Sorrento dává hollywoodské přirážky bez upozornění, takže dvě lehátka a slunečník byly za 50 Eur a paní bylo úplně pumpička, že jsme se dorazili decentně smočit cca hodinu a půl před zavíračkou pláže, která je mimochodem v 17 h, ať je březen nebo červenec. Pracující Ital si prostě po práci k moři nezajede.
- Nikdy nevěřte nedělním jízdním řádům
– když vás napadne jet v neděli hodinu na pláž, tak minimálně vymyslete plán B na autobusovou dopravu, kdyby byl jízdní řád jen ozdobou ulice. Protože ta čísla na moderní digitální tabuli na zastávce neplatí. Neplatila před hodinou a nebudou platit ani za další dvě hodiny. Prostě něco, někdy, možná, přijede. A někam dojede. Nemáte zač.
- Zapomněli jsme kyblíček a lopatku!
– jo, zapomněli jsme kyblíček a lopatku a jeli jsme na pláž, kde Emča zjistila, že je nutně potřebuje. Ne, nemůže se místo kyblíčkování koupat v moři. A tak maminka popadla šátek a pareo v jednom, hodila ho přes mokré plavky a s odhodláním vyměnit ledvinu za kyblíček s lopatkou, běžela do prudkého kopce, kam by se dobrovolně jindy nevydala, shánět sámošku s kyblíčky. Našla. Zase bylo dobře. Ledviny má stále obě.