Je opravdu teplo. Teplo teplo. Přes den šplhá rtuť teploměru přes 30 stupňů a moře má 25. Ne, že bychom si z domova brali teploměr, když nemáme ani kyblíček ani komárovač, ale tak nějak se tyto informace v destinaci dozvíte. A na sluníčko reaguje naše kůže tak, že ta nejblonďatější z nás je opálená, jako by se denně producírovala po pláži a ti z nás, kteří se vystavují cíleně, jdou do červena.
Výlet na Vesuv nebo pláž?
Ten den byl naplánovaný výlet na Vesuv, který je od nás vlakem jen asi hodinu jízdy. Jenže stejně dlouho trvá i cesta na pláž. Tedy podle mapy. Jsou tu prý dvě použitelné, říká Mattia. Ale vy jeďte na Bagno Elena. Je lepší.
Plány tedy měníme na lehkou procházku po uličkách Španělské čtvrti, kde jsou uličky tak úzké, že pichlavé paprsky sluníčka absolutně nemají šanci proniknout k městské dlažbě.
Z Garibaldi tedy jedeme opět do stanice Toledo, po výstupu z metra kupujeme pár suvenýrů u pouličních prodejců, nezbytný obří heliový balónek ve tvaru jedné psí šelmy z Tlapkové patroly a mizíme v uličkách Španělské čtvrti. Na oběd je ještě brzy a tak pokračujeme na náměstí Plebiscito, ale po chvíli nás dohání vedro, takže jsme rádi, že jsme ten Vesuv nakonec odpískali. Emča se nechá nést na zádech, neustále doplňujeme vodu a máme toho tak akorát dost.
Oběd ve Španělské čtvrti
V uličkách Španělské čtvrti je příjemně, z každé restauračky to nádherně voní a tak si intuitivně sedáme ke stolku jedné z nich. Netušíme, co vaří, ani jestli mají na dnešní oběd dost volných míst bez rezervací. Máme štěstí. Dnes je většina turistů asi u vody. My je budeme následovat odpoledne.
Restaurace Antica trattoria da Nanninella (Salita San Anna di Palazzo 4) má na Tripadvisoru hodnocení 4,0/5 a je autentická, s naprosto neuvěřitelnou obsluhou. Emči zklamání, že na kartě není k pití „džusík“, nečekaně rozbíjí číšník se slovy: „Zařídím.“ Bere nohy na ramena a běží na roh ulice, kde Emče nechává vymačkat čerstvý pomerančový džus a už už ho nese jako nejskvělejší trofej.
Objednáváme si lokální:
Gnocchi alla Sorrentina
Spaghetti Pomodorina alla Vesuvio
a Pasta Bolognese.
Na hotelu si potom jen balíme plážovou tašku a vyrážíme opět do rozpálených ulic. Metrem z Garibaldi jedeme na Municipio, odtud autobusem č.151 do zastávky Vittoria / Villa Comunale a potom přestupujeme na autobus č. 140 až k Bagno Elena. Zdá se vám to komplikované? Máte pravdu. Je to mazec. Cestujeme na pláž skoro hodinu, ale stojí to za to. Zastávka se jmenuje Posillipo. Ze silnice seběhneme pár schůdků a jsme na pláži.
Pláž v Neapoli
Ovšem ten výhled je překrásný. Pláž obklopují nižší útesy, na nichž stojí vilky bohatších obyvatel města. Nalevo od nás je vidět Vesuv, přímo před námi Capri. Přát si můžeme už jen boty do vody, které zůstaly na pokoji, protože Mattia pravil, že je to sandy beach (písečná pláž) a bot netřeba. Ten písek o teplotě 100 stupňů vyhrabali určitě až z pekla a naházeli ho na pláž. Od té doby, přísaháme, nemáme otisky prstů na nohách. Musí na nás být super pohled, jak nosíme Emču do vody v náruči a nohy si při chůzi zahrabáváme do písku a ryjeme jím jako krtci.
Emča potom tráví většinu času napůl ve vodě a napůl stavěním hradů z písku. Jsme rádi, že kyblíček s lopatkou nebyl jen na jedno použití.
Konflikt s italským policistou
Po 17 h nás vyhazují z pláže, tentokrát nás to ale nepřekvapuje a vzhledem k cenovce 10 Eur/os/den (děti do 11 let gratis) za užití pláže nás to ani tolik nemrzí. Vydáváme se tedy na autobus směr Vittoria/Villa Comunale a vidíme dětské hřiště, které musíme nutně prozkoumat. Emi letí na skluzavku a my máme pocit, že den nemůže skončit lépe. Ten pocit trvá jen asi deset minut, když k nám dobíhá policista a křičí, že musíme okamžitě pryč. Přidává k tomu spoustu průpovídek, kterým nerozumíme, ale gestikuluje jako ninja, tak raději jdeme. Chvíli nám to vrtá hlavou. Žádná cedule, všude je odemčeno, plno rodin s dětmi. Buď tady tedy někoho zamordovali nebo ten nervák prostě nemá rád děti. Tak to zkusíme zítra.
Půjdeme na hotel pěšky?
Na zastávce je pár lidí, zoufale hledajících stín. Jedna paní se s námi dává do řeči, ale na dlouhý a plodný rozhovor to není. Možná nám chtěla říct, ať jdeme raději pěšky, ať už míříme kamkoli. Neděle nejspíš v Itálii opravdu znamená NEDĚLAT. Autobusy nejedou, objevují se a mizí z odjezdové tabule, minuty zpoždění naskakují a nám dochází voda i trpělivost. Chvíli si opravdu pohráváme s myšlenkou, že půjdeme pěšky najít metro, ale nakonec se někdo někde slituje, posílá tři autobusy stejného čísla za sebou a my do jednoho nastupujeme. Za cca 30 minut vystupujeme na Porta Nolana a připadáme si jako horníci, co se táhnou ze šichty domů.
Plážový den v Neapoli
Druhý den jedeme na Bagno Elena (Posillipo) jako zkušení Neapolitánci. Tedy skoro. Nenapadlo nás, že dojet před polednem na pláž, je nejen sebevražda sluníčkem, kterého se celý den nezbavíme, protože slunečníky došly, ale také, že obědvat na této pláži zatoužila kromě nás minimálně celá tato městská čtvrť. Nakonec pro nás zbydou suroviny na tři bagety se šunkou a sýrem a nějakému páru zákeřně krademe místa u plastového stolu ve stínu.
Všechno je boží. Dnes jsou větší vlny, Emča už šťastnější být nemůže, dutiny máme propláchnuté všemi směry a zpětně jsme rádi, že jsme čtyřletou holčičku netáhli na Vesuv, ale na pláž s výhledem na Vesuv. A po pláži na to malé hřišťátko, které je dnes obehnané pruhovanou páskou, asi pro případ, že by to ti čeští turisté nepochopili. O kousek dál jsou ale dvě skluzavky, které zachraňují situaci. Nechce se nám domů. Vůbec se nám nechce domů. Vesuv na nás snad pár let počká.