Carbonara nebyla Carbonara
– tuto dovolenou jsem měla za cíl ochutnat pravé špagety Carbonara s tím vajíčkem a guanciale. Prostě pravé Carbonary. Ne Carbonary s guanciale… jiné nejsou. NEJSOU!
No tak vás přesvědčím o opaku. Celý ten den byl špatný. Znáte to. Ráno se probudíte a víte, že je lepší zůstat doma. Šedá obloha, šedé všechno. Koupili jsme lístky na vlak do Padovy, že se projdeme po městě a na oběd najdeme konečně ty Carbonary. Příjemná restaurace, personál vypadal mile, za jídlo chtěli 13eur (což je v pohodě) a přinesli nám, nekecám, špagety Carbonara se smetanou a vedle k tomu pytlíček s Gran Moravia. Jestli to byla verze pro turisty,…radši nic…
Aperol to nezachránil. Celý příběh ZDE…
Ujely nám dvě lodě z Murana na Burano
– což už je docela pech, když cesta na Burano, kam z Murana nutně potřebujete, je hodinu cesty lodí a po Buranu ještě musíte dojet na pláž (další hodina cesty), vykoupat se a pak se nejlépe ještě ten den vrátit přes Benátky do Mestre.
Díky tomu, že jsme doslova proobědvali odjezd jedné lodi (nevadí, pojede další) a že jsme se nedostali na druhou beznadějně plnou loď, se z dne, po kterém jsem toužila, stal stíhací závod. Z toho důvodu tam musíme ještě jednou…a zas tak moc mi to nevadí. Celý příběh ZDE…
Jedeš na pláž a zapomeneš plavky, ručníky i opalovák
– byli jsme přesvědčení, že na koupání to nebude, protože hlásí oblačno a déšť. Jedeme se podívat na pláž, abychom věděli, kam tedy pojedeme zítra (s lepším výhledem počasí) a tudíž netáhneme koupací věci.
Na pláži zjistíme, že je všechno jinak, předpověď se sekla, praží sluníčko, opalovačka a dítě se chce koupat. Jde tam na ostro, my si cachtáme nohy v moři, sbíráme mušle a pro jistotu kupujeme ručník a opalovák, abychom se namazali jen jednou, protože opalováky a vše ostatní jsme si vzali s sebou z ČR, jen ne na tu pláž.
Z Mestre do Verony po autostrade bez bigglieta
– Při výjezdu z Mestre na autostrade se nám povedlo vjet do chlívečku pro telepass. Lístek logicky nevyjel. Celou cestu do Verony jsme přemýšleli, jak to vyřešíme, mezi tím slejvák, že nebylo vidět na metr. Italský systém naštěstí zafungoval v náš prospěch. Mýtnice ve Veroně sice chtěla bigglieto, které jsme neměli, ale přes telefonek na displeji jsme anglicky vysvětlili, co se stalo, odkud jedeme a okamžitě naskočila částka a platba kartou. Úplně v pohodě. Uff. Ale nezkoušejte to.
Ani jedna validovaná jízdenka
– neznalost neomlouvá, tohle jsme si měli zjistit a budeme příště chytřejší. Jízdenky na vlak, které si koupíte na nádraží, se před cestou ještě musí validovat ve zvláštním strojku na nástupišti. Nevěděli jsme to. Nezeptali jsme se, nenapadlo nás to.
Máme doma asi tří centimetrový štos jízdenek a ani jedna není validovaná. Základní sankce za jednu neplatnou jízdenku je 200eur. To je fakt hodně. Měli jsme štěstí a jediný kontrolor jízdenek, kterého jsme potkali na cestě z Mestre do Padovy, to přešel a popřál nám šťastnou cestu. Ale to taky nezkoušejte. Ten náš se asi dobře vyspal. Ten váš může mít hádavou manželku a budete v háji.
Jak jsme neviděli balkon Julie
– Verona je nádherná a všichni sem míří kvůli aréně a balkónu Julie. Aréna super. Balkón Julie byl znepřístupněn, po celé dva dny z celého roku procházelo to mini prostranství údržbou a výhledu bránila mříž a bagr. No a které dny to byly? Správně, jeden z nich byl zrovna dnem naší návštěvy Verony.
