Typicky italské náladové počasí se nás chystalo opět vypéct a na čtvrtek byl hlášen déšť. Čtvrtek! Čtvrtek byl den, kdy jsem plánovala cestu do Milána a v polo zmuchlaných hadrech z fast fashion jsem chtěla ve městě módy oslnit. Ve středu večer tedy přesouváme zítřejší Miláno na pátek, kdy má být jasno a třeba ani ten déšť nakonec italským rosničkám nevyjde.
Vyšel. Ráno nás výjimečně nebudí popelářské auto a rachot vysypávaných kontejnerů, ale déšť, bubnující do městské dlažby. Provazy vody, ve kterých nemá cenu vylézat na krok ani v holinkách a pláštěnce (obojí máme). Byli bychom i tak mokří a otrávení. Vzduch je tak o pět stupňů chladnější, na procházky to podle radaru nevypadá. Co teď? Nechceme čtvrteční den už od rána zasvětit elektronice všeho druhu na pokoji.
Po chvíli googlování „Co s dětmi v Bergamu, když prší,“ a filtrování návrhů:
— jooo, běžte na lanovku, poznejte Bergamo z blízka, aspoň nebude vedro (ne, dneska fakt nebude),
— užijte si výhledy na celé město (tak určitě, není vidět na deset metrů),
nás do očí klepne Muzeum Lega. To je ono! Máme doma nadšenou stavitelku Lega, která návrh s nehraným nadšením v hlase přijímá, tak jedeme.
Muzeum Lega je umístěno v nákupním centru Oriocenter, které se nachází přímo u letiště. Z prosklené vnitřní terasy food corneru je možné pozorovat letadla, pokud zrovna nelije tak, jako dnes, kdy je toho víc slyšet, než vidět.
Projdeme si pár obchůdků a Emča s tatínkem míří na Lego. Já pokračuju v decentním shoppingu, po chvíli se už ale vydávám za zbytkem rodiny. Muzeum Lega je perfektní! Je tu tolik „atrakcí“ pro malé i velké. Nejvíce oceňujeme modely všeho možného i nemožného v životní i nadživotní velikosti, sestavené z klasických dostupných kostiček, oproti jiným muzeům se nejedná o prezentaci sestav, vybízejících k nákupu. Prostě si někdo jen tak sedl a postavil… Shreka s oslíkem. Egyptské pyramidy. Beatles. Mega Ferrari v životní velikosti, které vrčí a bliká. A mnoho a mnoho dalšího.
Za tím vším je vstup do dětské části, kde si děti mohou stavět, co se jim zlíbí, z normálních kostiček a že jich je všude plno. Nejsou to zbytkové kostičky ze stavebnic. Jsou to normální základní kostičky všech barev, spousta stromečků, panáčků a doplňků a nikdo se nebojí, že je někdo ukradne. Úplná pecka je potom několik stolů, seřazených v řadě a na nich předlohy různých obrázků. Děti si je podle toho postaví na různě velké destičky a poté připevní na zeď, kde si je jako umělecká díla mohou prohlížet všichni návštěvníci muzea.
Dáváme se do řeči se sympatickou rodinou z Lucemburska, Francescou a Patrickem a jejich dcerkou Liou. Emča v ní nachází bezva kámošku na dnešní den a parťačku na lumpárny. Z muzea se nám nechce, je toho tolik co objevovat, stavět, baví to i nás dospěláky. Až když jsou náměty na hru vyčerpány, přesouváme se do mini muzea iluzí, jež je součástí muzea lega. To je takové to: „Děti, lehněte si sem na zem a dělejte, že se držíte z posledních sil toho obrázku a u toho řvěte, jako tygři.“ A tak máme například fotku, jak Emča s Liou padají z mrakodrapu.
Jdeme si dát jídlo, máme už docela hlad. Volba je jasná, italská trattorie (v nákupáku) Cool Fresca Trattoria Pizzeria s výhledem na déšť. Objednáváme si špagety Carbonara a pro jistotu se ptáme, jestli to jsou ty pravé s guanciale. Ne špagety Carbonara s guanciale, prostě jen špagety Carbonara, protože jiné nejsou. NEJSOU! Číšník nás ujišťuje, že jiné Carbonary neexistují a usazuje nás. Po chvíli přináší na talíři to, co jsem celou dovolenou chtěla ochutnat. Říkáme mu Carbonara story z Padovy a není tak úplně jasné, jestli nám to vůbec věří. Nemusím říkat, že tohle bylo nebe, že ne?
Po obědě se s našimi novými známými vracíme zpět do muzea lega, děti si zase hrají, jako by tu nikdy nebyly, ale po chvíli jim dochází energie nebo nálada. Ta se vrací po tom, co na chodbě spatří malé dětské hřiště a baterie se najednou lehce dobíjí. Nicméně ani tam to není na dlouho a Lia odpadává, rodinka se s námi loučí a vydává se do hotelu. Slibujeme si, že si dáme vědět večer, že bychom se v centru sešli na víno, ale nakonec se ani to nekoná, protože jsme všichni utahaní a Emča nechala poslední zbytky energie na minitrampolínce v nákupáku.
Autem si projedeme kousek Bergama, kam se dá autem normálně dostat, abychom aspoň něco z města viděli, ale vodu neberou stěrače. Nemá to cenu. Večeříme italské jídlo z krabičky a brzy usínáme.