Přiznávám se, že tato kniha nebyla úplně v mém čtecím plánu. V městské knihovně mi na ni oko padlo naprostou náhodou asi jen kvůli jejímu názvu. Písařka ze Sieny. Ta kniha mě neuchvátila ani svou tloušťkou
(nic delšího, než 450 stran jsem asi nikdy nečetla), ani svou titulní stranou. Jenže něco, jako vyšší moc, mě přemlouvalo, ať si ji přečtu.
Beatrice Trovato je úspěšná lékařka z New Yorku, řešící každý den složité neuro-chirurgické případy. Něco jí však chybí. Její rodina. Její původ. Byla sama takovým složitým případem. Její otec neexistoval, tedy – někde existoval, ale jeho jméno jí nebylo známo, a matku nestihla ani poznat. Osud je rozdělil při porodu a tak roli rodiče převzal starší bratr Ben. Ben si celé Beatricino dětství a dospívání zakládal na tom, aby nezapomněla na své italské kořeny a hlavně – aby jí byla italština téměř mateřským jazykem i v tak rušné americké metropoli. Stal se uznávaným historikem, k čemuž tíhl celý svůj život. Když dostal nabídku práce v italské Sieně, neváhal a přestěhoval se s cílem vyřešit případ černé smrti – moru, který ve 14. století vyhubil téměř celou Sienu a současně velkou část Itálie a znamenal tak úpadek města.
Beatrice byla kromě bohatých lékařských vědomostí a skvělého bratra, obdařena ještě něčím, po čem tak úplně netoužila. Zvláštní schopností, začínající podivným hučením v uších a končící naprostým navázáním se na konkrétní osobu a dobu.
Náhle její bratr v Sieně tragicky umírá a k jejímu zděšení ji na to její povědomí nepřímo upozorní. Prostě to nějakým způsobem vidí, ale není možné na dálku bratrovi pomoci. O pár dní později už jako naprostý sirotek sedí v letadle, mířícího do toskánského města, vypořádat bratrovy záležitosti.
Zjišťuje, že zdědila bratrův dům a bratrovo životní dílo o životě malíře Gabriela Accorsiho, nebezpečně se prolínajícího s tragédií, která Sienu postihla.
Doposud to zní trochu jako anotace dost nudné knihy s minimem přímé řeči. A tady se to všechno láme.
Beatrice si usmyslí, že z úcty k bratrovi dokončí Benovo dílo, ačkoli její znalosti historie a zvlášť středověké Itálie, jsou nulové. S deníkem malíře Accorsiho se usadí v Sienském dómu a snaží se vcítit do doby, kterou studuje. Náhle zahlídne malířův obraz, portrét ženy, kterou důvěrně zná. Dívá se totiž na ni každý den v zrcadle. Není pochyb, že Accorsi před 600 lety namaloval právě ji. Ale jakto? Je to vůbec možné? Začte se do deníku a z jeho zapsaných slov se jí zatočí hlava. Potom už je jen tma a ticho. Na minutu, dvě…
Když se opět probouzí, leží na podlaze dómu bez Gabrielova deníku a zjišťuje, že tady něco sakra nehraje. Dóm vypadá docela jinak. V batohu má pár eur, půlku koláče z trhu a pět pilulek antibiotik na končící virózu, na sobě má letní mini šaty a kolem ní je náhle Siena 14.století se vším, co k té době patří. Jak se sem dostala? Kým je? Kde bydlí? Bude se snažit zapadnout do tak složité doby, která, jak doposud stačila zjistit, končí morovou ránou, kdy zemře většina města (a nepochybně smrt čeká i na ni) nebo udělá vše, aby se vrátila zpět do jednadvacátého století?
Historický román s prvky fantasy, kde hraje velkou roli láska, poznání a nalezení sebe sama…
Nikdy bych neřekla, že tento žánr budu číst a že mě tak chytne. Tohle není slaďárna. Tady se věší na šibenici, mor není čím léčit a většina lidí neumí číst a psát. Prvních sto stran bylo nesmírně těžkých na čtení, posledních sto stran mi nedalo spát, četla jsem bez přestání a děj mi vstupoval do snů. Není to jednoduché čtení. Ale já jsem musela. Až se budu procházet po Piazza del Campo v Sieně, budu mít asi hodně o čem přemýšlet.
