Když se řekne Miláno, řekne většina lidí heslo: Město módy. Někdo je z města příjemně překvapený, někdo zklamaný. Na někoho působí Miláno jako jakákoli evropská metropole. Pro někoho je Miláno hlučné, pro někoho přeplněné, příliš drahé nebo snobské.
Toužila jsem se sem podívat a udělat si vlastní názor. Ono je Miláno od každého něco. Je podobné mnoha městům, která jsem už navštívila. Když přijedete ve špatnou dobu, ani se tu nehnete a na vstup do Duoma rovnou zapomeňte. Když máte hlad ve špatnou dobu, vysaje z vás Miláno poslední úspory. Nás Miláno okouzlilo, objalo a nedovolilo nám prozkoumat vše v naději, že se brzy vrátíme. Miláno mě stále rozesmutňuje i rozveseluje ve vzpomínkách, které mi dalo.
Plán byl jasný. Dojet metrem k Duomu a toulat se uličkami, kam až dojdeme. Výhoda byla, že Tom už v Miláně kdysi byl, má mapu města v hlavě a jeho itinerář je vždycky vymakaný do detailu.
V květnu jsou památky ještě celkem volně přístupné a fronty se tvoří jen na těch nejdůležitějších místech. Asi půlhodinová fronta před vstupem do Duoma se dala zvládnout, zajistili jsme si zatím vstupenky online. Využili jsme transparentů s QR kódy, přímo odkazujícími na vstupenky, už jen vybrat trasu. Ty základní nám úplně stačily, na dospělého to bylo 10 eur, Emča byla za 5 eur. Vnitřek katedrály je překrásný. Prošli jsme se, zírali na tu nádheru a každý z nás zapálil svíčku.
Odtamtud je to jen pár metrů do Galleria Vittorio Emanuele II. Podobná galerie je v Neapoli, ovšem zdaleka ta neapolská není tak luxusní, jako v Miláně. Fascinovaly nás ty nazdobené výlohy s oblečením, které si nikdy nekoupíme. Takové levné braky by nám jen zabíraly místo v šatníku.
Z galerie se vydáváme na misi „Najít pobočku zlatnictví, kde prodávají šperky Tedora.“ Tedora je italská řemeslná firma, vyrábějící stříbrné šperky. Adresu mám připravenou, navigace jede. Zlatnictví Viola Argenti přímo v centru Milána najdeme asi po 10 minutách chůze od Duoma a na dveřích je mimo jiné i nápis Tedora. Ovšem jejich šperky tam neprodávají. Prodávající se netváří úplně příjemně, ale podává nám vizitku druhé milánské pobočky, kde to máme zkusit. Je to odsud asi 15 minut cesty. Zvažujeme, jestli půjdeme. Emču pátrací akce moc nebaví, má hlad a špatnou náladu. Mám chuť to vzdát, ale Tom velí, že jdeme. Po cca půl hodině chůze díky navigaci najdeme zmíněnou pobočku. Mají Tedoru. Paní neskutečně milá, komunikujeme přes překladač, protože umí anglicky asi jako já italsky, dostávám slevu a nesu si domů kus opravdové Itálie, kterou v ČR nekoupím.
S pocitem vítězství hledáme nějakou vhodnou restauraci. Zkoušíme restauraci Meatball Family. Na Tripadvisoru má hodnocení 4,0/5. Koncept restaurace je: vyber si masové kuličky a přílohu. Ale můžeš i italskou pastu bez kuliček nebo kuličky s omáčkou bez přílohy.
Standardní porce špaget tu stojíod 10 eur, dětská porce je od 8eur. Dáváme si Amatriciana za 13 a dětské a dospělácké Bolognese za 9 a 13 eur. V Miláně super cena a chuť i personál top. Velký výběr masových koulí, hamburgery, saláty nebo jen hranolky s sebou a pár dezertů s tiramisu za 6 eur v čele. Odnášíme si domů jejich signature omáčku k masovým koulím. No řekněte, jestli nejsou takové suvenýry lepší, než magnetky na lednici.
Po obědě se přesouváme zpět do samotného centra k La Scale. Představovala jsem si ji jako nádhernou, bohatě zdobenou pompézní stavbu. Trochu podobnou opeře v Sydney (vtip). Šokovala mě tím, že jsem ji v řadě ostatních budov vůbec nepoznala. Kdyby Tom neřekl: „Hele, Scala,“ asi bych ji přešla bez povšimnutí. Teď, když to vím, běžím k ní a chci prozkoumat každý plakát s programem představení. Znám někoho, kdo tu tento rok vystoupí? Zabraná do studia programu kolem mé hlavy něco prosviští a se zvukem tříštění skla dopadá na zem asi deset centimetrů ode mě. Atentát! Stojím chvíli v šoku, stejně tak hrstka lidí kolem mě. Potom, co jsem se probrala, směřoval můj pohled nahoru k oknům operního domu, ale nic zvláštního tam nebylo. Citát „Chlapi nelejte to pivo z oken“, tady a teď, zdá se, dostal nový rozměr.
Obcházíme už v kompletní sestavě Scalu, stihnu ještě nahlédnout do foyer a ukrást na památku z divadelní kavárny pár pytlíčků cukříků do kávy a míříme do klidnější části Milána, do Parco Sempione, kde snad bude trochu stínu.
Překvapí nás krásný zelený areál s jezírky, spoustou stromů a idylickými food trucky. Já srkám take away Aperol Spritz a Emča nás žene pod stromy poblíž jednoho z jezírek. Zaregistrovala tam totiž pohyb. Zrak nemá po mě, vidí až za roh a po chvilce už roztomile šišlá na hnědou veverku, očividně zvyklou na lidi. Předstíráme, že jí podáváme oříšek, veverka se ale nechá ošálit jen jednou. Čichne Emče k prázdné ruce a už ji nezajímá. Vtom k nám míří pán, který si doposud četl na lavičce za námi a podává nám mandli ve skořápce a pobízí Emču, ať to ještě zkusí. Veverka se vrací zpět a bere si oříšek přímo z Emčiny ruky. Může být pro dítě krásnějšího zážitku?
Z parku se vracíme zpět přes galerii do centra. Kupujeme si čerstvé ovoce v kelímku. Je třeba doplnit energii na cestu zpět do Bergama. Já si ještě běžím koupit památku na Miláno do obchodu OVS, a sice pár triček po 9 eurech s motivem Milána, Neapole a Benátek. Běžíme na metro a na autobus. Stíháme dobře, autobus je poloprázdný a do Bergama přijíždíme na čas. Vlaky už jezdí.