Ostrov Murano je známý výrobou všeho možného ze skla, šperky a korálky ke tvoření počínaje, dekoracemi a doplňky do domácnosti konče. Ono se původně toto všechno vyrábělo v Benátkách, ale protože domy v Benátkách byly dříve převážně dřevěné a sklářské pece hřály na více, než 1000 stupňů, docházelo poměrně často ke katastrofám. Zhruba ve 13.století se tedy sklářství přesunulo z Benátek na Murano. Dnes má Murano asi 5000 obyvatel, takže žádný prcek a dostanete se sem pohodlně vaporettem z Benátek.
Murano není jen jeden placatý ostrov, ale je to shluk sedmi ostrůvků, spojených mosty. Prostě takové mini Benátky, jen trochu barevnější a malebnější. Nebo aspoň se tak tváří.
Od začátku dovolené jsem věděla, že se na Murano jako šperkařka, korálkářka a milovnice barev musím podívat. Jedna benátská prodavačka šperků od Sv. Marka mi ale doporučila návštěvu Murana vynechat, pokud mi jde jen o procházení se barevnými uličkami a čučení do výloh se vším, co nutně (ne)potřebuji. Murano rovná se zkusit si výrobu korálků a to do našeho nabitého časového plánu úplně nesedlo, ale i tak jsem toužila do Murana jet, i za cenu zklamání. Jo, to je přesně to slovo, které ta prodavačka použila. Abych nebyla ZKLAMANÁ.
Ráno vyrážíme vlakem do Benátek. Známá trasa z Mestre na St. Lucia a hned jdeme zkoumat jízdní řády lodních autobusů. Potkáváme německý manželský pár, dáváme se s nimi do řeči a zjišťujeme, že volíme stejnou linku, č. 12. Po necelé hodině vystupujeme hned na první zastávce Murano Colonna, což napadlo úplně všechny spolucestující a loď jela na stanici Faro prázdná.
Hned u výstupu z lodi je továrna na výrobu skleněných korálků, kde probíhá i kurz. Neabsolvovali jsme, takže budu ráda, když mi aktuální cenu napíšete dle své zkušenosti, místo toho, abych se na to ptala AI. A taky, jestli to stálo za ty peníze, protože se chystáme na upgradované druhé kolo oblíbených italských míst, až nebudeme mít co dalšího prozkoumávat.
Vydáváme se do uliček podél kanálu a opravdu nejsme zklamaní. Domečky jsou malebné, barevné. Murano je boží. Moje peněženka zůstala nějakou podivnou náhodou nedotčena až k Faru, kde jsem utrácela za fajn oběd do ruky při čekání na vaporetto směr Burano. Dáváme si super lokální sandwich a chinotto a jako stůl a židle nám skvěle poslouží betonová zídka u majáku. Lepší jet s plným bříškem, říkáme si a necháváme si ujet jednu loď s tím, že za chvíli pojede další a kocháme se výhledem a focením majáku, racků a oběda.
Mimochodem, když se při procházce podíváme pod nohy, zcela výjimečně, protože naše zraky se snaží vstřebat všechnu tu nádheru kolem, padne nám zrak na chodník, posetý miniaturními barevnými, skleněnými úlomky. Na Muranu mají asi ty nejbarevnější chodníky, jaké jsme kdy viděli.
Opět ten stejný nápad mělo poměrně hodně lidí (počtem asi tak trojnásobná kapacita největšího vaporetta) kteří se během vteřiny nakupili u nástupiště a když přijela loď, věděli jsme, že i tato druhá odjede bez nás. Začíná nás trochu stresovat ztracený čas a zbylá kopa lidí na nástupišti. Už jsme mohli dávno prozkoumávat ostrov Burano a o to déle se potom koupat na Lidu, ale bereme to s pokorou a čekáme. Dlouho. Do třetí lodě nastupujeme (hurá) a vydáváme se na další téměř hodinovou plavbu směr Burano, tentokrát na stojáka. Emča jede pohádky v mobilu v sedě na zemi na ploše 50×50 centimetrů. Murano bylo boží. Ale co uvidíme na Buranu, je mazec, nádhera a bože můj, můžeme tu zůstat???