Bydleli jsme v Bergamu a vůbec jsme ho neviděli
– Od rána lilo jako z konve a my měli naplánovaný výlet do Milána. Co teď? Chodit po Miláně v takovém dešti? Měníme plány, druhý den má být azuro, takže přesouváme Miláno o den. Zůstáváme v Bergamu a na celý den volíme návštěvu Lego muzea. Projeli jsme se autem alespoň okrajovým centrem Bergama, jen pro pocit, že uvidíme alespoň kousek města, ale přes provazy vody toho stejně příliš vidět nebylo. Druhý den to Miláno, další den Monza a arrivederci. Bergamo si dáme někdy příště. V červenci nebo tak… Celý příběh ZDE…
Ubytování na ulici a pískající karma
– Ubytování v Bergamu bylo o něco levnější, než v Mestre. Proč, to nás napadlo, jakmile jsme otevřeli dveře do pokoje a zjistili, že tam je stejný ruch, jako na ulici. My totiž bydlíme na ulici. Skoro. Tento pokoj si někdo předělal, dle mého názoru, z nějakého obchodu či kanceláře bez budoucnosti na ubytování s výbornou budoucností. Hlavní dveře se nezamykaly, ani nedovíraly, pokoj byl od ulice oddělen jen dveřmi s koulí a pojistkou (ať tedy nejsem úplně zlá). Když jsme vybalili, zabydleli jsme se a zatáhli závěsy (protože okno bylo jako výkladní skříň), začal ječet senzor úniku plynu z karmy. Ječelo to na celé Bergamo. Majitel nám poradil, ať víc větráme. Oukej. Popeláři nám popřáli dobré ráno, toulavá kočka, co k nám oknem vlezla do pokoje, zase dobrou noc. Řvalo to ještě asi třikrát a my už jsme se báli to okno zavřít. S plynem se nevyjednává.
Jak jsme málem nejeli do Milána – stávka železnice
– Bezva plán. Od rána sluníčko. Vyrazili jsme na nádraží v Bergamu, čekala nás cesta vlakem do Milána. Nádraží zapáskované, jako by se tam stal mord století. Uvnitř pár lidí v oranžových vestách vyhánělo turisty. Nás se ujal jeden pán, který nám angloitalštinou vysvětlil, že dnes vlaky no no no a ať jedeme autobusem.
Plán bitvy: Najít tabacchi a koupit jízdenky na autobus. Koupit správné jízdenky. Najít správné nástupiště. Vystoupit na správné zastávce. A pak to celé ještě jednou znovu na cestě zpátky. Miláno a železničáři jedou bomby.
Celý příběh ZDE…
Málem mě zabil půllitr, padající z La Scaly
– mělo tomu ale předcházet ještě to, že sama jsem La Scalu vůbec nepoznala. Z venku na té budově nebylo nic tak fenomenálního. Příště si pročtu itinerář a podívám se na fotky. Překvapení sice nebude, ale já nebudu za burana. Mi scusi. Ale co následovalo? Stojím si tak u jednoho ze sloupů, čtu si program a připadám si hrozně důležitě, když vtom spadne deset centimetrů ode mě a hlavně od mé hlavy, z horního patra La Scaly, půllitr a roztříští se o dlažbu. Nevím, jestli ho hodil někdo schválně nebo to byla nehoda, každopádně jsem ráda, že jsem v tu chvíli stála, tam, kde jsem stála.
Celý příběh ZDE…
Vážně jsme se točili na opačnou stranu?
– v galerii Vittorio Emanuelle II v Miláně je na podlaze pod tou hlavní kupolí mozaika se symbolem býka. Pro štěstí se má člověk postavit do malé prohlubně pravou patou a točit se 3x proti směru hodinových ručiček, tedy za levou rukou. Kam jsme se všichni točili? Vpravo. Ano, díky. Má to tomu točícímu se člověku přinést štěstí nebo návrat do Milána. Já myslím, že to přinese minimálně ten návrat do Milána, abychom to konečně udělali správně.