Do Verony jsme měli naplánovanou cestu při přejezdu z Mestre do Bergama. Když vyjedeme dopoledne nějak rozumně a vezmeme to po autostrade, stihneme si projít Veronu a do Bergama dorazíme tak akorát. V Bergamu budeme mít self check-in, tudíž na nás nikdo nebude čekat s klíčem a je jedno, v kolik hodin přijedeme.
V Mestre krásně svítí sluníčko a moc se nám pryč nechce, nicméně čeká nás druhá polovina dovolené a nové zážitky. Že si je začneme zapisovat už při výjezdu z města na autostrádu, jsme ale netušili. Nějak se nám povedlo projet mýtnici pruhem pro Telepass a logicky nám nevyjel lístek pro zaplacení u výjezdu. Celou cestu do Verony jsme jak na trní, jak to uděláme a kolik nás to bude stát na pokutě, inteligentní systém mýtných bran má ale pro případ nouze telefonek pro spojení s dispečinkem. Nebo s někým takovým. Štěstí stojí tenkrát při nás. Jedeme dál bez škraloupu, Ital na druhé straně se evidentně dobře vyspal.
Ve Veroně parkujeme v podzemních garážích kousek od arény a k aréně jdeme pěšky. Je to jeden z cílů naší návštěvy města. Jeden ze dvou. Aréna a balkon Julie.
Kolem vstupu do arény postává asi tak 300 studentů všeho věku. Pravděpodobně různé výlety ke konci školního roku naplánovalo víc škol a všechny v okolí zamířily právě sem. Nejspíš mají od školy zařízené vstupenky online nebo na permanentku a my tak ve frontě čekáme opravdu jen chvilku. Dospělácká vstupenka nás stojí 12 eur a dítě do 17 let jde na prohlídku zdarma. Výklad nepotřebujeme. Projdeme se po aréně, vyskáčeme jak kamzíci nahoru po kamenných sedačkách, pokocháme se výhledem na město a půjdeme dál. Bod 2 tak úplně nevyšel. Emču trápí závrať a sedí s tatínkem dole, přemýšlejíc, jak sejde ty dva schody dolů.
I přes tolik školních skupin vypadá aréna poloprázdně. V létě, kdy místo hostí různé hudební festivaly a koncerty a vstupenky stoupají i k cenám v řádech stovek eur, tady nebude k hnutí.
Po prohlídce arény se vydáváme do uliček směrem k balkónu Julie. Překvapuje nás, že už z dálky nevidíme žádnou frontu v místě, kde je průchod k balkónu. Proč asi? Dle cedule na mříži tu od 19. do 22. května probíhá údržba, respektive demontáž staveniště přímo u balkonu Julie, takže milá Julie má zavřeno. Děkuji, přijeďte znovu příště.
Pokračujeme směrem k řece a pomalu se ozývá hlad. Zkoušíme malou pizzerii Dal grano la madre pizza a jsme unešeni z obrovského výběru pizz. Na Tripadvisoru má tento podnik hodnocení 4,4/5 a my bychom dali klidně plný počet. Obsluha naprosto skvělá, jídlo dokonalé a cena super. Paní nám dává po malých kouscích na tácky snad všechny druhy, ať ochutnáme co nejvíc.
S plným bříškem a zbytkem pizzy, co se extrémně špatně nese, zdoláváme jeden most, scházíme ke krásně čisté řece Adige, druhé nejdelší v Itálii. Kamínky u řeky jsou světlé a jeden jako druhý. Unavené nohy si říkají o smočení v řece, jen ta teplota vody… Přecházíme hlavní most Ponte Pietra, fotíme se a jdeme pomalu pomaličku uličkami k autu.
Cestou z Verony začíná u Lago di Garda pršet tak, že nevidíme na metr a chvíli uvažujeme, jestli někde prostě nezastavíme a nepočkáme, až déšť poleví, než abychom se zabývali nějakou procházkou po břehu jezera, což by byla v ideálním případě také jedna z možností. Z léta ve Veroně skáčeme rovnou do listopadu.
